Generacím mužů vzala společnost právo na vlastní emoce. A svět se pak topí v daleko větších problémech. Vůbec to tak nemusí být
Je třeba definitivně vymýtit tezi, že kluci nepláčou.
Foto: Unsplash
Nedávno jsem viděla malého chlapce v parku. Plakal, protože v rozběhu upadnul na zem. Jeho dědeček ho okamžitě napomenul: „Kluci přece nebrečí.“ V tu chvíli se v dětských očích objevilo něco, co mě hluboce zasáhlo – obrovský stud za přirozenou lidskou emoci. A právě tento moment se v různých podobách stále ještě opakuje v životech milionů chlapců. Bohužel formuje jejich budoucnost a zanechává hluboké jizvy na duši.
Tichá bolest skrytá za maskou síly
Přestože se spousta věcí ve vztahu k dětem v posledních letech změnilo k lepšímu, stále ještě nemáme vyhráno. Naše společnost po staletí vytvářela (a stále bohužel občas vytváří) představu, že opravdový muž musí být za každých okolností silný, nezdolný a emocionálně stabilní. Jenže pod touto uměle vytvořenou fasádou se skrývá křehká lidská bytost, která stejně jako každý jiný člověk prožívá strach, smutek, nejistotu a bolest. Když malému chlapci řekneme, že plakat je špatné, ve skutečnosti mu říkáme: „Tvoje pocity nemají hodnotu. Nikoho nezajímají a proto je nesmíš ukazovat, jinak budeš slaboch.“
Andělé mezi námi. Proč někteří zasvětí život pomáhání druhým?
Toto potlačování emocí postupně vytváří v mužské duši hlubokou propast. Mnoho mužů později v životě zjišťuje, že vlastně ani neumí své pocity pojmenovat, natož je zdravě projevit. Místo pláče přichází vztek, místo otevřené komunikace únik k závislosti, místo sdílení bolestivé osamění. Je to jako by společnost systematicky učila polovinu populace ignorovat vlastní emocionální kompas.
Cesta k uzdravení začíná pochopením
Každý člověk přichází na svět s přirozenou schopností prožívat a projevovat emoce. Pláč novorozence je prvním projevem života. Je to univerzální jazyk, kterým sdělujeme své potřeby, strach i radost. Proč tedy v určitém věku začneme některým dětem říkat, že tento přirozený projev je špatný? Možná proto, že i my dospělí se svých emocí bojíme.
Když dovolíme chlapcům plakat, učíme je důležitou životní pravdu – být člověkem znamená cítit. Když malý chlapec ztratí oblíbenou hračku a rozpláče se, nepotřebuje slyšet, že je slaboch. Potřebuje objetí a potvrzení, že jeho smutek je v pořádku. Že být smutný je stejně přirozené jako být šťastný. Že jeho slzy nejsou známkou selhání, ale projevem jeho lidskosti.
Zranitelnost jako přednost
Paradoxně, skutečná síla často spočívá právě ve schopnosti dovolit si být zranitelný. Muži, kteří dokážou otevřeně projevit své emoce, navazují hlubší vztahy, lépe zvládají životní krize a jsou schopni autentičtější komunikace. Jejich děti vyrůstají s zdravějším vztahem k vlastním emocím, protože vidí, že i táta může být někdy smutný, nejistý nebo dokonce plakat.
Emoční závislost. Jak se vymanit z toxických vztahů a najít cestu k sobě
Představte si společnost, kde by muži nemuseli předstírat, že jsou nezranitelní. Kde by mladí chlapci mohli svobodně vyjadřovat své pocity bez strachu z posměchu nebo odmítnutí. Taková společnost by byla nejen spravedlivější, ale i zdravější. Méně napětí, násilí, závislostí, sebevražd. Ne snad že by všechny tyto fenomény byly záležitostí jen mužů, ale nejméně v polovině případů jsou. Spíš i mnohem víc. A to všechno může být výsledkem jednoduché změny v tom, jak přistupujeme k mužským emocím.
Je čas přestat trestat chlapce za jejich přirozenost. Je čas uznat, že pláč není znakem slabosti, ale projevem člověčenství. Protože každá slza, kterou muž potlačí, se může změnit v kámen, který pak nese ve svém srdci. A život je příliš krátký na to, abychom jej prožili s kamenným srdcem.
Bramborový salát rozděluje Čechy. Spor o správný recept nemá vítěze, ale jednu věc profíci rozhodně doporučují
