Andělé mezi námi. Proč někteří zasvětí život pomáhání druhým?
Existuje nějaká zdravá míra altruismu?
Foto: Unsplash+
Potkáváme je každý den – nenápadné hrdiny všedního života. Jsou to ti, kteří bez váhání nabídnou pomocnou ruku, kdykoli je potřeba. Sousedka, která uprostřed noci odveze nemocné dítě na pohotovost. Kolega, který bez zaváhání zaskočí za nemocného spolupracovníka, přestože sám měl jiné plány. Kamarádka, která odloží vlastní starosti stranou, aby vyslechla naše trápení. Tito „dobří andělé“ jako by měli zvláštní radar na potřeby druhých a nevyčerpatelnou zásobu ochoty pomáhat. Co je k tomu vede? A jakou daň za svou dobrotu platí?
Výzkumy naznačují, že schopnost empatie a altruistického chování má genetický základ. Některým lidem skutečně koluje v žilách více oxytocinu, hormonu podporujícího sociální vazby a empatii. Prostředí, ve kterém vyrůstáme, však hraje stejně důležitou roli. Děti, které vidí rodiče pravidelně pomáhat druhým, často přebírají tento vzorec chování do vlastního života. Zajímavé je, že pomáhání druhým aktivuje v mozku stejná centra odměny jako čokoláda nebo výhra v loterii.
Emoční závislost. Jak se vymanit z toxických vztahů a najít cestu k sobě
Motivace k pomoci druhým však není vždy tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Někteří „andělé“ kompenzují vlastní nejistotu nebo nízké sebevědomí – péče o druhé jim dává pocit hodnoty a smysluplnosti. Jiní možná splácí dluh za pomoc, které se jim dostalo v minulosti. Pro mnohé je altruismus způsobem, jak dát vlastnímu životu hlubší smysl a překročit hranice vlastního já.
Temná strana andělského chování
Přehnaná obětavost však může mít i svou stinnou stránku. Chroničtí pomocníci často zanedbávají vlastní potřeby, což může vést k vyčerpání a syndromu vyhoření. Jejich blízcí si mohou zvyknout na neustálou podporu a začít ji považovat za samozřejmost. Někteří lidé dokonce využívají ochoty „andělů“ ve svůj prospěch, aniž by pomoc opětovali.
Zajímavým psychologickým fenoménem je také tzv. „syndrom spasitele“ – nutkavá potřeba zachraňovat druhé, která může maskovat vlastní nevyřešené problémy nebo trauma. Tito lidé často vnímají sebe sama především skrze roli pomocníka, což může vést k problémům v osobním životě a vztazích.
Problematické je i vytváření závislosti. Když za druhé řešíme všechny problémy, bereme jim možnost růstu a učení se z vlastních chyb. Představte si rodiče, který svému dospělému dítěti neustále finančně vypomáhá – zdánlivá pomoc může paradoxně bránit v rozvoji samostatnosti a zodpovědnosti.
Zlatá střední cesta pomáhání
Existuje zdravá míra pomáhání druhým? Psychologové doporučují najít rovnováhu mezi péčí o druhé a o sebe. Klíčové je umět říct i „ne“, stanovit si hranice a nepřebírat zodpovědnost za problémy druhých. Efektivní pomoc často znamená spíše podporu v samostatném řešení problémů než jejich řešení za druhé.
„Dobrým andělem“ se může stát každý, kdo rozvíjí svou empatii a ochotu pomáhat. Důležité je však začít u sebe – jen když dokážeme pečovat o vlastní potřeby, můžeme skutečně pomáhat druhým. Jako u letadel, kde si máme nejprve nasadit kyslíkovou masku sami a teprve pak pomáhat ostatním.
Začarovaný kruh sebedestruktivního chování. Jak vystoupit z vlastního stínu?
Zajímavým aspektem je také tzv. „pozitivní nákaza“ – když lidé vidí někoho nezištně pomáhat, často je to inspiruje k podobnému chování. Jeden dobrý skutek tak může spustit řetězovou reakci laskavosti v celé komunitě.
Pomáhání druhým přináší radost a naplnění, pokud ho děláme s rozmyslem a vědomím vlastních hranic. Není třeba být superhrdinou – i drobná laskavost může změnit něčí den. Možná právě uvědomění si této prosté pravdy dělá z obyčejných lidí ty pravé „anděly všedního dne“.
Smrt jako služba. Eutanázie v zámoří stále běžnější. V Česku musíme otevřít debatu
