Žena za pultem. Kultovní seriál pohoršoval sexuální obscénností. Hrát měla původně jiná herečka
Žena za pultem
Když se řekne Žena za pultem, každý si okamžitě vybaví Jiřinu Švorcovou. Málokdo ale ví, že roli statečné prodavačky, která si bez mrknutí oka hravě poradí s protivnými zákazníky, slizkým exmanželem a pubertální dcerou tzv. „na přes držku“ (a ještě u toho – jakoby jen tak mimochodem – zvládne uchlácholit několik bolavých dušiček) měla původně hrát úplně jiná herečka.
Ženu za pultem začal v roce 1975 natáčet tým tvůrců okolo scenáristy Jaroslava Dietla a režiséra Jaroslava Dudka. Dietl psal roli Anny Holubové na tělo herečce Janě Hlaváčové, ale uvažovalo se i o Jiřině Bohdalové. Když však s námětem přišel do Československé televize, dostalo se mu odpovědi, že si seriál nikdo neobjednal a ještě ke všemu není vůbec angažovaný. A že pokud se na realizaci vůbec najdou peníze, hlavní roli bude muset hrát někdo jiný, kdo je víc spjatý s KSČ.
Volba nakonec padla na Jiřinu Švorcovou, údajně proto, že už delší dobu neměla apolitickou roli. Fakt, že představitelka hlavní role byla členkou ÚV KSČ, je také zřejmě jeden z důvodů, proč Žena za pultem po revoluci dostala nálepku propagandistického seriálu. Navíc, vzhledem k tomu, že byl zaměřen na pracující, nevyskytují se v něm postavy vysokoškoláků ani intelektuálů.
S Jiřinou Švorcovou došlo ještě k jedné významné změně v hereckém obsazení. Josefa Abrháma, který by se prý ke Švorcové typově nehodil, vyměnili tvůrci seriálu za Petra Haničince.
Vinohradský ansámbl
Režisér Jaroslav Dudek pracoval v Divadle na Vinohradech. Do rolí si tak v mnoha případech vybral herce, které dobře znal – třeba Hanu Maciuchovou (lahůdková Olinka), Zdeňka Řehoře (zástupce vedoucího Vilímek), Jaromíra Hanzlíka (závozník Oskárek), Danielu Kolářovou (prodavačka Soňa) nebo Danu Medřickou (matka Anny Holubové). Členkou divadla byla ostatně i hlavní herečka Jiřina Švorcová.
Herci při natáčení prokázali nesmírné nasazení. Například Vladimír Menšík, představitel vedoucího prodejny Karase, byl těžce nemocný a po každém natáčecím dni ho pravidelně převáželi do nemocnice. Přímo na place si dokonce musel píchat injekce. Asistovala mu u toho Lenka Termerová (koktavá Jiřinka), která jako jediná z celého štábu při pohledu na jehlu zajíždějící pod kůži neomdlévala.
Jiří Lábus v seriálu ztvárnil roli kýchajícího mladíka s rýmou. Na scénu se prý připravil inhalací pracího prášku. Díky tomu měl pak červený nos i slzy v očích.
Není bez zajímavosti, že Janě Bouškové, představitelce protivné dcery Michalky (kterou by nejeden divák s chutí okamžitě proplesknul) hrála babičku Dana Medřická. Jana Boušková si o několik let později vzala v reálném životě za muže jejího syna Václava Vydru.
Samoobsluha zázraků
V konfrontaci s realitou připomínal seriálový obchod spíš samoobsluhu zázraků. Normálně se na banány, mandarinky nebo kaviár stály fronty (pokud tedy vůbec byly k dostání, což se stávalo spíše výjimečně), ale v seriálu se pod tíhou těchto artiklů prodejní pulty a regály doslova prohýbaly. Jiřina Švorcová vzpomínala, že všechny lahůdky byly pečlivě naaranžované a herci si nesměli nic vzít. Dodavatelem „nedotknutelných“ rekvizit bylo lahůdkářství U Anděla na Smíchově. Seriálová prodejna stála rovněž na Smíchově, na náměstí 14. října. Dnes byste ji tam už ale hledali marně.
Pohoršení soudruzi
Když byl seriál dokončen, tvůrci ho předložili ke schválení. Cenzoři během projekce dnes už legendární „postelové“ scény Jiřiny Švorcové s Petrem Haničincem doslova zkoprněli. Na tehdejší dobu šlo o natolik pikantní záběry, že vedení strany vyjádřilo pochybnosti, zda je vhodné, aby rozvedená soudružka, matka dvou dětí, žila tak nevázaným sexuálním životem.
Chlapci a chlapi. Natáčení armádní agitky bylo pro herce skutečnou vojnou
Statečná žena do celého světa
Diváci v Československu mohli první díl Ženy za pultem sledovat v pondělí 10. prosince 1977. Seriál si získal nesmírnou popularitu a ze všech herců se přes noc staly celonárodní hvězdy. S velkým úspěchem se poté vysílal i ve spřátelených socialistických zemích – třeba na Kubě nebo v NDR, kde se pod názvem „Die frau hinter dem Ladetisch“ dočkal až do pádu berlínské zdi celkem deseti repríz. Naopak poměrně vlažně přijali Ženu za pultem diváci v Sovětském svazu.
Po sametové revoluci se u nás seriál dlouhou dobu nevysílal, mj. proto, že byl kritiky označován ze čirou propagandu bývalého režimu. Když se pak v roce 2002 k repríze odhodlala soukromá TV Prima, úvodní epizodu si podle peoplemetrů pustilo 1,8 milionu diváků. A své věrné diváky má Žena za pultem dodnes, ať už si o ní každý myslíme cokoliv.
Smrt jako služba. Eutanázie v zámoří stále běžnější. V Česku musíme otevřít debatu
