Umírající lidé prozradili, čeho ve svém životě nejvíce litují
Čas sice spravedlivě utíká všem stejně, ale ne všichni ho také stejně mají Foto: Pixabay
Smrt je v naší společnosti stále velmi tabuizované téma. Každý z nás má přitom vyměřen určitý čas, který jednoho dne vyprší. Odchod z tohoto světa je tedy naprosto přirozená součást života. Dokud ale ještě nejsme na konci, měli bychom se snažit žít naplno. Na smrtelné posteli už toho příliš nedoženeme.
Australská zdravotní sestra Bronnie Ware působila řadu let v paliativní péči. Setkání s nemocnými lidmi na sklonku života jí zásadně změnilo život.
Perspektiva blízkého konce v každém umírajícím člověku vyvolává potřebu bilancovat. Při cestě za hledáním smíření se ovšem často odkrývají dosud nevyřešená palčivá témata a pozapomenuté hodnoty.
Bronnie Ware měla ke svým klientům velmi blízko, často si s nimi o těchto věcech povídala a zjištěné poznatky popsala v knize s názvem „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“. Co tedy (ne)dělat, abychom ze světa odcházeli s klidem v duši?
Nežil jsem podle sebe, ale podle druhých
Této věci umírající pacienti údajně litovali nejčastěji. Když se ohlédli zpátky a viděli všechny nesplněné sny, kterých se vzdali kvůli někomu jinému, bylo jim z toho hodně smutno. V životě se řada lidí obětuje pro druhé, ale zapomínají na sebe. Často také některé sny odkládají na „později“, protože jim je druzí lidé buď rozmlouvají, zakazují, nebo se jim za ně vysmívají. Až na smrtelné posteli ale mnozí zjistí, že zdraví přináší svobodu uskutečnit vše, po čem touží.
Až příliš času jsem věnoval práci
„Všichni muži, které jsem opatrovala, trpce litovali, že část života strávili na běžeckém pásu pracovního života,“ říká Bronnie Wareová. Řada mužů kvůli práci nemá dost času na děti a partnerky. V dobře míněné snaze uživit rodinu a dopřát jí jen to nejlepší pak okrádají sebe i své blízké o to nejcennější, co paradoxně nestojí vůbec nic – společně strávený čas.
Nedával jsem dostatečně najevo city
„Mnoho lidí mi řeklo, že potlačovali své emoce, aby s ostatními tak nějak vycházeli a měli klid,“ popisuje Wareová. Výsledkem toho je ale plochý emoční život bez náboje. City k životu patří, ať již pozitivní, či negativní. Vyjádřit blízkým osobám hlubokou lásku, ale i poslat někoho pěkně od srdce do patřičných míst, když nás naštve – to všechno utváří plnohodnotnou a barvitou lidskou osobnost.
Přestal jsem se stýkat s dávnými přáteli
Mnozí lidé velmi litovali, že v průběhu let přerušili kontakt se svými přáteli z dávných dob. Starosti všedních dní jsou často natolik ubíjející, že již nezbývá energie na udržování starých přátelských vazeb. Přitom právě tyto vazby jsou tím, co nás společně s primární rodinou z velké části utvářelo. Tak hluboká přátelství jako v mládí už se přitom v pozdějším věku většinou navázat nikomu nepodaří.
Nedovolil jsem si být šťastný
Až na smrtelné posteli si lidé uvědomují, že štěstí je vlastně volba. Za celý dlouhý život nedokázali vyjet ze starých kolejí a změnit zažité návyky. Cesta za štěstím je sice trnitá, ale všem otevřená. Je tedy jen na nás, zda se na ni vydáme. Nepřekročit vlastní stín a zůstat v tzv. „komfortní zóně“ je možná pohodlné a zdánlivě bezpečné, ale život pak nestojí za nic.
Smrt jako služba. Eutanázie v zámoří stále běžnější. V Česku musíme otevřít debatu
