Socialistická recitátorka Pelikánová sklízí dodnes jen posměch. Její život byl smutný a tragicky skončil
Odkaz socialistické recitátorky Ludmily Pelikánové přetrval i čtvrt století po její smrti. I když úplně jinak, než by sama chtěla. Může za to hlavně legendární vystoupení v pořadu Křeslo pro hosta, které dodnes koluje na internetu a baví desítky tisíc lidí.
Ludmila Pelikánová se narodila 8. září 1915 v Praze. V letech 1938–1945 působila v divadle Uranie, od roku 1948 až do odchodu do penze v roce 1981 byla členkou Divadla na Vinohradech.
O jejích uměleckých kvalitách přitom celou dobu panovaly přinejmenším pochybnosti, což přiznala i kolegyně z vinohradského divadla Jiřina Švorcová ve svém knižním rozhovoru Jiřina Švorcová osobně: „Nebyla to dobrá herečka. Svým způsobem byla nešťastná, protože asi chtěla hrát, ale to dost dobře nešlo. Když dělala s paní Iblovou alternaci v Dívce s bílými vlasy, tak se to prostě nedalo srovnat. Iblová byla opravdu velká herečka.“
Na divadelních prknech Pelikánová uplatnění příliš nenacházela, a proto se na plný úvazek vrhla do uměleckého přednesu. Poezie byla její celoživotní láskou, s obrovským zapálením recitovala na nejrůznějších shromážděních i v komorních sálech. Se svými pásmy recitací objížděla vojenské posádky a vídat ji mohli i televizní diváci v pořadu Nedělní chvilka poezie.
Problém byl, že ani jako recitátorka u publika příliš nepochodila. Nejčastěji reprodukovala revoluční díla sovětských a českých básníků, což v kombinaci s jejím přehnaně patetickým stylem působilo divákům záchvaty smíchu. Jedna pamětnice vzpomíná: „Zažila jsem ji kdysi na nějaké akci v KD Novodvorská. Při vší úctě k ní, z té recitace jsme se tehdy coby puberťáci váleli smíchy.“
Obětavá a charakterní žena
Ludmila Pelikánová je důkazem, že i bez talentu se to dá dotáhnout daleko, akorát je potřeba se politicky angažovat. Jako velmi aktivní členka KSČ získala mj. titul zasloužilá umělkyně (1965), Státní cenu (1953), Řád práce (1962) a poděbradskou Křišťálovou růži (1977) za poezii.
Jiřina Švorcová dále vzpomínala: „Velmi často recitovala vojákům a někteří na ni vzpomínají, že jim otevřela bránu poezie a naučila je poezii rozumět. Měla nesmírně velký repertoár, hlavně českou klasiku, a měla takový patetický projev. Moje první setkání s jejím stylem bylo ještě na učitelském ústavu, kde jsme dělali nějaký recitační pořad, a byla tam dvě děvčata z nižšího ročníku, která měla takovou podivnou intonaci. Řekla jsem jim, že to je blbé a proč to neřeknou normálně, a ony mi odpověděly, že je to takhle naučila paní Pelikánová. Pomyslela jsem si o ní něco velice neuctivého, a když jsem ji po letech poznala osobně, zjistila jsem, že to je obětavá a charakterní ženská. Byla zvláštní. Obdivovala jsem její píli, rozsah repertoáru a co všechno tomu věnovala. Poezie byla takové její celoživotní dílo. Nešťastné ale bylo, když ji Zelenka (ředitel normalizační Československé televize – pozn. red.) pozval do pořadu Křeslo pro hosta, to skutečně nešlo.“
Křeslo pro hosta
„Dnes vám do Křesla pro hosta přivádím umělkyni, jejíž jméno se stalo pojmem a zárukou hlubokých posluchačských zážitků pro nejméně dvě generace nadšených vyznavačů uměleckého přednesu. Naším vzácným hostem je totiž vynikají recitátorka, laureátka Státní ceny, zasloužilá umělkyně Ludmila Pelikánová, nositelka Řádu práce,“ vítá diváky u obrazovek v roce 1985 moderátorka Zdena Vařechová.
Záznam tohoto dílu v současné době koluje na internetu a baví se jím desítky tisíc lidí. Někteří recesisté dokonce dokáží odříkat většinu vystoupení nazpaměť. Pelikánová v pořadu mimo jiné pronesla: „Kdyby člověk nemyslel na vlast, nemohli by v jeho repertoáru figurovat básníci, kteří dokázali říci kategorické NE každé té orientaci imperialistické a kapitalistické. Takový Stanislav Kostka Neumann, Jiří Wolker, Marie Pujmanová. Opravdové štěstí je, může-li si člověk říci: Snad jsem udělal kousek práce pro lidi, pro mír, pro dvě nanejvýše milované země – pro vlast a pro Sovětský svaz.“
Na konci 80. let už Ludmile Pelikánové docházely duševní síly a začaly se prý projevovat náznaky stařecké demence. „Mám dojem, že skončila tak nějak podivně. Pamatuji si, že na jednom z posledních zasedání Svazu v roce 1989 tady v Praze ke mně přišla a řekla: »Jiřinko, my tu budeme přespávat?« Už nevěděla, kde je a co se kolem ní děje,“ uzavřela vzpomínku na Pelikánovou Jiřina Švorcová.
Ludmila Pelikánová zemřela 6. října 1993.
Smrt jako služba. Eutanázie v zámoří stále běžnější. V Česku musíme otevřít debatu
