Smutný osud Vladimíra Menšíka. Do poslední chvíle rozdával radost, trpěl ale obrovskými bolestmi
Často bývá označován za jednoho z nejlepších a nejnadanějších českých herců a bavičů všech dob. Vladimír Menšík bezesporu patří mezi umělce, které obdařil sám Bůh. Od jeho předčasné smrti uběhlo již 31 let. A letos v říjnu by oslavil 90. narozeniny.
Narodil se 9. října 1929 v moravském městečku Ivančice. Už od dětství miloval zábavu, s oblibou navštěvoval cirkusy a vystupoval v hudebním souboru. Otec však přesto rozhodl, že syn vystuduje průmyslovou školu a bude pracovat v brněnských strojírnách.
Teprve později se hlásil na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kam ho přijali až napodruhé. Studium úspěšně dokončil v roce 1953 a dostal umístěnku do kočovného Vesnického divadla. Zde si ho všiml legendární E. F. Burian, který mu nabídl místo ve svém souboru. Menšíkovi však příliš nevyhovovala přísná disciplína, a tak se na sklonku padesátých let uchýlil k práci ve filmových ateliérech na pražském Barrandově.
Poprvé před kamerou se sice mihl již v roce 1950 v budovatelském dramatu Veliká příležitost. Výraznější role ale přišly až později ve snímcích Dědeček automobil (režie: Alfréd Radok, 1956). Král Šumavy (režie: Karel Kachyňa, 1959) a 105 % alibi (režie: Vladimír Čech, 1959).
V šedesátých a sedmdesátých letech ztvárnil řadu rolí nejrůznějších komických či tragikomických postaviček, ať už ve filmech Zdeňka Podskalského Bílá paní (1965), Ženu ani květinu neuhodíš (1966), Světáci (1969) nebo ve snímcích Václava Vorlíčka Kdo chce zabít Jesii (1966), Pane, vyjste vdova (1970), Jak utopit doktora Mráčka (1974) nebo COž takhle dát si špenát (1977).
Vrcholu slávy ale dosáhl ve druhé polovině sedmdesátých let, kdy v Československé televizi uváděl legendární silvestrovská pásma v letech 1977, 1978 a 1979. Zde se naplno projevil Menšíkův dar lidového vypravěčství – nenuceného a lidsky hřejivého, zároveň ale tak zábavného, že miliony diváků u obrazovek brečely smíchy.
Většina populárních historek pocházela od jeho známých a příbuzných. Vladimír Menšík doslova sršil pozitivní energií a svých charizmatem dokázal přitahovat a strhávat davy. Miloval lidi a zábavu, ovšem s tím se pojila i silná záliba v alkoholu a kouření. Svého času údajně dokázal vykouřit až 80 cigaret denně.
V 80. letech se nezdravý životní styl proměnil ve vážné zdravotní problémy. Kromě astmatu trpěl Menšík i problémy se srdcem. Během natáčení filmů mu jeho herečtí kolegové o přestávkách museli asistovat při píchání injekcí. A z placu většinou odjížděl rovnou k lékařům do nemocnice.
Přestože ho musely trápit neskutečné bolesti, svým divákům zůstal věrný. Stále neúnavně natáčel filmy, jezdil na besedy, vyprávěl historky, bavil lidi kolem sebe a šířil dobrou náladu. Zdálo se, že ho nic nemůže zastavit. Nemocné tělo mu ale nakonec vypovědělo službu. Zemřel 29. května 1988 ve věku 58 let. Celá umělecká obec se s populárním národním umělcem přišla rozloučit 8. června do smutečně vyzdobené Dvořákovy síně Domu umělců v Praze. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
Kdyby Česko mělo svůj chodník slávy, Vladimír Menšík by musel mít nejčestnější místo. Letos v říjnu by oslavil jubilejní 90. narozeniny.
Zajímavosti ze života Vladimíra Menšíka
- Uměl hrát na piano a mandolínu.
- Asi 10 let byl členem KSČ, ale pak ho pro pasivitu vyloučili.
- Na národního umělce jej navrhl Gustáv Husák.
- Neměl rád natáčení Bakalářů, čtení textu považoval za nudné.
- Rád naopak moderoval Křeslo pro hosta, ale když byl později nucen zvát si do pořadu komunistické funkcionáře, raději na natáčení přišel opilý.
- Ve filmu a televizi ztvárnil úctyhodných 150 rolí.
Bramborový salát rozděluje Čechy. Spor o správný recept nemá vítěze, ale jednu věc profíci rozhodně doporučují
