Druhý Jaroslav Hašek zemřel tragicky a příliš mladý. Před smrtí si napsal dojemný epitaf
Osud se s ním vůbec nemazlil. Přesně před 120 lety se narodil český spisovatel a básník Jiří Haussmann, kterého mnozí označovali za druhého nejvýznamnějšího satirika své doby po Jaroslavu Haškovi. Tvorbou navazoval na Karla Havlíčka Borovského, ale měl hodně společného i s Jiřím Wolkerem.
Je neděle 30. října 1898. V pražské rodině Haussmannových mají obrovskou radost, právě se jim totiž narodil chlapec. Křestní jméno dostává po otci, povoláním soudci, který bude v budoucím Československu mnoho let zastávat post prezidenta Vrchního zemského soudu a na několik měsíců také usedne jako nestranický ministr spravedlnosti ve druhé úřednické vládě Jana Černého.
Chlapec z dobré rodiny
Haussmanovi jsou slušná, konzervativní a dobře situovaná rodina. Dědeček Čeněk (1826–1896) kdysi působil jako profesor pražské polytechniky a zároveň byl poslancem českého zemského, a dokonce i říšského sněmu. Tetičky Olga a Amálie se zabývají malířstvím, grafikou a recitátorstvím. Rodina maminky Františky má zase vazby na Ulriku von Levetzow, poslední lásku básníka Johanna Wolfganga Goetheho.
Není proto divu, že se chlapci všichni naplno věnují. Výchova se nesmí zanedbat, aby rodina v budoucnu neměla ostudu. Malý Jiří tráví hodně času s maminkou v jejích rodných severočeských Libochovicích. Už v devíti letech ho ovšem stíhá první neštěstí – po prodělaném zánětu středního ucha částečně přichází o sluch.
Válečná léta
Malostranské gymnázium je v předválečných letech líhní mnoha budoucích talentů. Zásluhu na tom má nejspíš i mladý a zapálený učitel, literární kritik a historik Jan Voborník. V roce 1916 Jiří úspěšně skládá maturitní zkoušku a sní o studiu práv. To ale musí bohužel počkat. Je totiž válka a všichni mladí muži musí narukovat.
Na jaře 1917 přichází do redakce deníku Národ neobvyklá zásilka – černý školní sešit s desítkami epigramů a básní. Autor se podepsal pouze jako „Georges“. Redaktoři podle rukopisu naznali, že se jedná o velmi mladého a nadaného člověka, patrně studenta práv. Jeden z epigramů v notesu s nadpisem JUst zněl: „Tohle přece jenom je ironie dravá, v Rakousku když někdo chce studovat práva.“ Skoro jako by ho napsal Karel Havlíček Borovský, je podobně ironický, štiplavý a protirežimní.
Epitaf
Po válce se může mladý Jiří naplno vrhnout do všeho, co mu bylo dosud zapovězeno – svobodně tvořit a především studovat. Své verše, epigramy a povídky uveřejňuje hned v několika časopisech. Je autorem letáku „Píseň císaře Viléma“ s karikaturou od Zdeňka Kratochvíla, satirické sci-fi utopie „Velkovýroba ctnosti“ nebo sbírky povídek a fejetonů „Divoké povídky“.
Roku 1920 nastupuje do praxe u okresního soudu v Praze a o dva roky později úspěšně dokončuje studia práv na Karlově univerzitě. V červenci téhož roku však onemocní na zápal plic, ze kterého se vyklube tuberkulóza. Po neúspěšné léčbě umírá 7. ledna 1923 ve věku 24 let. Přesně za 362 dní odejde na věčnost kvůli stejné nemoci a ve stejném věku básník Jiří Wolker v Prostějově.
Jak upozorňuje literární historik Pavel Pešta v knize „Satirik převratu Jiří Hausmann“, jen těžko se najde autor, jehož dílo bylo v posledním půlstoletí tak klamně vykládáno. Hausmannova tvorba bývala přiřazována k proletářské poezii a on sám vydáván za následovníka bolševické říjnové revoluce. Bylo zatajováno, že ve skutečnosti měl pro revoluční básnění jen posměch a napsal množství protikomunistických satir.
Kromě nedoceněného a nepochopeného díla po sobě Jiří Haussmann zanechal i velmi dojemný epitaf, který vytvořil v době, kdy už věděl, že mu příliš času nezbývá: „Básník Haussmann, mlád jak kotě, umřel tady na souchotě.“
Bramborový salát rozděluje Čechy. Spor o správný recept nemá vítěze, ale jednu věc profíci rozhodně doporučují
