Dějiny metra: Pražané mohli mít podzemní dráhu už na konci 19. století
Pařížské metro začalo jezdit v roce 1900.
Při pohledu na dobové fotografie Prahy z konce devatenáctého a počátku dvacátého století se může zdát, že život v ní byl tehdy jedna velká idylka. Ve skutečnosti však Praha v té době byla spíš začouzeným městem plným továren, kde nebylo zrovna nejzdravější pobývat.
Špatný vzduch byl daní za ohromný hospodářský a technologický vzestup, který tehdy celý svět zažíval. České země byly průmyslově nejvyspělejší částí rakousko-uherského mocnářství. Z celého světa do Prahy pravidelně přicházely zprávy o úžasných vynálezech, přelomových objevech a pokrokových stavbách.
Pražané pochopitelně nechtěli zaostávat. Ladislava Rotta, syna majitele známé pražské ocelářské firmy V. J. Rotta, zaujala podzemně vedená městská železniční dráha. V roce 1863 ji jako první na světě zprovoznili Londýňané, v roce 1896 se pak jako první lidé na evropské pevnině projeli metrem obyvatelé Budapešti.
Rott správně tušil, že s prudkým nárůstem počtu obyvatel nastanou v Praze velké problémy v povrchové dopravě. Zároveň ale cítil i velkou obchodní příležitost. Městské radě proto 2. června 1898 zaslal návrh na vybudování pražské podzemní dráhy vedoucí z Karlína přes Prahu do Podolí. Zároveň se zmínil i o druhé lince z Malé Strany na Vinohrady.
V té době zrovna probíhala asanace Starého města a budování kanalizace. Rott navrhoval práce spojit s výstavbou tunelů, aby ulice nemusely být rozkopávány nadvakrát. U městské rady ale pohořel.
Kancelář Elektrických podniků vydala 18. července 1898 následující stanovisko: „Pro město Prahu vůbec není možno pomýšleti na dráhu podzemní. Práce kanalizační i jejich celý program jest již sestaven tak, že kombinace jich s drahou elektrickou vyvolala by zdržení v obou směrech.“
A bylo „vyřešeno“. Několika větami úředníci smetli ze stolu návrh, díky kterému se mohla Praha zapsat do historie jako pokrokové město. Na další (ale také ještě nerealizovaný) návrh městské podzemní dráhy si pak Pražané museli počkat až do třicátých let 20. století. O tom ale až příště.
Bramborový salát rozděluje Čechy. Spor o správný recept nemá vítěze, ale jednu věc profíci rozhodně doporučují
