Bombardování Prahy nepřežily stovky lidí. Byla to chyba Spojenců, nebo záměr?
Ničivé bombardování navždycky Prahu poznamenalo.
Před 74 lety se Praze rozezněly sirény. Krátce po poledni se na nebi objevilo několik desítek bombardérů B-17 americké osmé letecké armády. Nikdo na zemi v tu chvíli ještě netušil, jaká zkáza všechny brzy postihne. Bombardování Prahy právě začalo.
Byla popeleční středa 14. února 1945. Do konce války zbývaly už jen týdny. Hlášení blížícího se nebezpečí bylo v Praze v té době na denním pořádku, většinou šlo ale o planý poplach, a tak ani tentokrát Pražané nevěnovali zvuku sirén příliš velkou pozornost. Mnozí by si přitom zachránili život, kdyby včas utekli do protileteckého krytu.
Průběh bombardování
Bombardérům B-17 se říkalo létající pevnosti. Zhruba 60 těchto strojů se přibližovalo od jihozápadu města směrem k centru. První zápalné a tříštivé bomby začaly dopadat na Radlice a Smíchov. V tu chvíli už bylo jasné, že letouny rozpoutají ve městě ohnivé peklo. Bombardovací četa následně přeletěla Vltavu a shazovala nálož na dolní část Nového Města, Nusle, Vršovice a Vinohrady. Celá akce trvala jen několik málo minut.
Škody po bombardování byly obrovské
Celková bilance neštěstí je omračující. Přes 150 tun bomb připravilo o život přes 700 civilistů, včetně stovky dětí. Dalších 1200 osob utrpělo zranění. Bomby úplně zničily kolem stovky domů a dalších historických objektů, přes 200 jich bylo citelně poškozeno.
Tvrdě zasažena byla předpolí Palackého mostu. Poškození utrpěla monumentální sousoší mytických postav českých dějin od J. V. Myslbeka, která se po opravě na most už nikdy nevrátila. Dnes byste je našli na prostranství vedle baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.
Úplně zničen byl nárožní dům v Resslově ulici. Vzniklá proluka se dlouho využívala jako zastávka trolejbusů, později autobusů. Až v 90. letech na místě vyrostl legendární Tančící dům podle nárvhu Vlada Miluniće a Franka O. Gehryho.
Bomby dopadaly i na mnoho dalších historicky významných objektů – Emauzský klášter na Palackého náměstí, Faustův dům na Karlově náměstí, Gröbeho vilu v Havlíčkových sadech nebo monumentální židovskou synagogu v Sázavské ulici na Vinohradech, která už nikdy nebyla obnovena.
Nešťastný omyl, nebo záměr?
Proč k ničivému útoku na Prahu došlo? Historici o tom dodnes vedou spory. Oficiální americká místa vyjádřila nad událostí několikrát politování. Cílem náletu se prý neměla stát Praha, ale Drážďany. Kvůli špatné viditelnosti a selhání radiolokátorů hlavního navigátora se však bombardéry vydaly špatným směrem. Mnozí nicméně toto vysvětlení odmítají a tvrdí, že bombardování Prahy bylo záměrné.
Chlebíček vznikl úplnou náhodou. Ládoval se jím Burian i Werich, zabíjel kolaboranty
Propaganda pracovala naplno
Tragédii využili nacisté k propagandě. Protektorátní tisk přinášel podrobná líčení krvavých scén z náletu. Incident byl označován za zrůdný akt teroru Spojenců proti mírumilovném obyvatelstvu. Zapomnělo se však dodat, kdo vlastně celé válečné běsnění rozpoutal.
„Apokalyptičtí jezdci ve stejnokrojích amerických a britských teroristů se přehnali přes Prahu. Zaseli zkázu, ale současně zaseli nenávist proti sobě do všech duší pražského obyvatelstva. Takový je výsledek středečního odpoledne,“ napsalo Večerní České slovo 16. února 1945.
Rozloučení na Říšském náměstí
Čtyři dny po náletu se na Říšském náměstí (dnešní Náměstí Míru) uskutečnilo velké pietní rozloučení s vybranými oběťmi náletu. Před kostelem sv. Ludmily bylo vyskládáno 150 černých rakví, k davu občanů promlouvali členové protektorátní vlády a zástupci magistrátu. Všichni si jistě v duchu přáli, aby strašná válka co nejdříve skončila. Nikdo ale netušil, že ještě jeden letcký útok postihne Prahu o další měsíc později…
Bramborový salát rozděluje Čechy. Spor o správný recept nemá vítěze, ale jednu věc profíci rozhodně doporučují
