Jak přestat sabotovat vlastní štěstí. Průvodce cestou k sebelásce. Je to pro každého a nic těžkého v tom nenajdete
Sebesabotáž se projevuje v mnoha životních situacích.
Foto: Unsplash
Sedím v kavárně a pozoruji mladou ženu u vedlejšího stolu. Právě dostala pochvalu od kolegyně za skvěle odvedenou práci, ale místo radosti jen mávla rukou a prohlásila „To nic není, měla jsem štěstí.“ Tenhle moment dokonale vystihuje, jak často si sami podkopáváme nohy a bráníme vlastnímu růstu. Sebesabotáž je jako tichý nepřítel – plíživě se vkrádá do našich životů a my si její přítomnost často ani neuvědomujeme.
Tváře vnitřního kritika
Vnitřní kritik se v našich hlavách zabydlel už v dětství. Postupně vstřebával poznámky rodičů, učitelů i vrstevníků, až se z něj stal permanentní obyvatel našich myšlenek. Jeho hlas dobře známe: „Na to nemáš“, „Ostatní jsou lepší“, „Zase jsi to pokazil“. Zajímavé je, že tento kritický hlas často považujeme za součást své osobnosti, za jakýsi ochranný mechanismus. Ve skutečnosti ale působí jako brzda, která nám brání rozvinout náš plný potenciál.
Proč se nám zdá o zemřelých blízkých a co nám tím naše mysl sděluje?
Sebesabotáž se projevuje v mnoha situacích. Odkládáme důležité úkoly na poslední chvíli. Odmítáme příležitosti s výmluvou, že „nejsme dost dobří“. Zůstáváme ve vztazích či práci, které nás nenaplňují, protože „na nic lepšího nemáme nárok“. Tyto vzorce chování nás drží v bezpečné, ale omezující komfortní zóně.
Cesta k sebelásce vede přes uvědomění
První krok ke změně spočívá v pozorném naslouchání vlastním myšlenkám. Když se přistihneme při negativním sebehodnocení, můžeme se zastavit a položit si otázku: „Mluvil bych takto ke svému nejlepšímu příteli?“ Většinou zjistíme, že k druhým jsme mnohem laskavější než k sobě samým.
Důležitou součástí procesu je také přijetí nedokonalosti. Perfekcionismus často funguje jako obranný mechanismus – pokud něco neuděláme dokonale, raději to neuděláme vůbec. Jenže život není o dokonalosti, ale o růstu. Každá „chyba“ je příležitostí k učení a posunu vpřed.
Obchody nabízí zboží plné breberek. Lidé si je nosí domů, aniž by vůbec tušili rizika
Praktické kroky k lepšímu vztahu se sebou
Pozitivní samomluva není o popírání reality nebo falešném optimismu. Jde spíš o vyváženější pohled na situaci. Místo „Tohle nikdy nezvládnu“ můžeme říct „Tohle je pro mě výzva, ale můžu se to naučit.“ Když se nám něco nepovede, pomáhá připomenout si předchozí úspěchy a uvědomit si, že jeden nezdar nedefinuje naši hodnotu.
Účinnou metodou je také vedení deníku úspěchů. Každý večer si můžeme zapsat tři věci, které se nám ten den povedly – bez ohledu na jejich velikost. Postupně zjistíme, že pozitivních momentů je v našem životě víc, než jsme si mysleli.
Generacím mužů vzala společnost právo na vlastní emoce. A svět se pak topí v daleko větších problémech. Vůbec to tak nemusí být
Klíčovou roli hraje i fyzické prostředí. Uspořádaný prostor a pravidelná rutina vytvářejí základ pro lepší vztah k sobě. Ranní rituál, při kterém věnujeme čas jen sobě – ať už jde o cvičení, meditaci nebo klidnou snídani – vysílá našemu podvědomí signál, že si vážíme sami sebe a své pohody.
Změna negativních vzorců myšlení vyžaduje čas a trpělivost. Je to jako učit se nový jazyk – zpočátku to může být nepohodlné a budeme dělat „chyby“. To je ale naprosto v pořádku. Každý malý krok směrem k laskavějšímu přístupu k sobě se počítá.
Když se naučíme být k sobě laskaví a podporující, otevřou se nám nové možnosti. Zjistíme, že máme více energie, lepší vztahy a odvahu zkusit věci, o kterých jsme dřív jen snili. Sebeláska není sobectví – je to základ, ze kterého můžeme dávat i ostatním.
Bramborový salát rozděluje Čechy. Spor o správný recept nemá vítěze, ale jednu věc profíci rozhodně doporučují
