Když odejde milovaný člověk. Průvodce cestou smutku a uzdravení
Postavit se smrti čelem vyžaduje značnou dávku odvahy.
Foto: Unsplash
Ztráta milovaného člověka otřese základy našeho života takovým způsobem, který si předem nedokážeme dost dobře představit. Často slýchám od svých známých, že je zaskočila nejen síla smutku, ale i jeho proměnlivost a nepředvídatelnost. Jeden den se cítí téměř v pořádku, aby je druhý den paralyzovala vlna zoufalství jen proto, že zahlédli oblíbený hrnek zesnulého v kuchyňské skříňce.
Náhlá a nečekaná ztráta blízkého člověka působí jako rána bleskem – mozek nemá čas se připravit na změnu reality. Příbuzní v takových případech často uvíznou v počáteční fázi šoku mnohem déle. Jejich mysl odmítá přijmout, že ještě včera s milovaným člověkem plánovali víkend a dnes už tu není. Naproti tomu očekávaný odchod, třeba při dlouhé nemoci, dává prostor pro postupné loučení a zpracování přicházející ztráty. Když ale přijde konec, bolest je to samozřejmě rovněž nesmírně ohromná.
Emoční bouře a jak jí čelit
Smutek po ztrátě blízkého přichází ve vlnách a každá může nést jiné emoce. Vztek na osud nebo na lékaře. Úzkost z budoucnosti bez milované osoby. Vinu za věci nevyřčené nebo neudělané. Někdy se objeví i zdánlivě nepatřičné pocity úlevy, zvlášť po dlouhé nemoci blízkého. Všechny tyto emoce jsou normální a mají v procesu truchlení své místo.
Délka a intenzita truchlení závisí na mnoha faktorech – na typu vztahu, okolnostech úmrtí i naší osobnosti. Některým lidem trvá měsíce, než zvládnou mluvit o zesnulém bez pláče. Jiní se vrátí do práce po týdnu, ale jejich smutek může trvat roky. Neexistuje univerzální časová osa pro uzdravení a každý má právo truchlit svým tempem.
V prvních týdnech po ztrátě pomáhá především podpora blízkých a zachování základní rutiny – pravidelné jídlo, spánek, pohyb. Mnoho lidí instinktivně cítí potřebu být samo, což je v pořádku. Přesto je důležité zůstat v kontaktu alespoň s několika blízkými osobami, které respektují naše tempo a způsob truchlení.
Postupem času většina lidí nachází novou rovnováhu. Vzpomínky na zesnulého začínají vyvolávat spíš úsměv než bolest. To ale neznamená, že smutek zcela zmizí – spíš se stane snesitelnější součástí života. Jako kdyby se rána postupně měnila v jizvu, která sice zůstává, ale už tolik nebolí.
Během truchlení pomáhá vytvořit si vlastní rituály vzpomínání. Někdo zapálí svíčku při výročích, jiný pravidelně navštěvuje místa spojená se zesnulým nebo píše dopisy do deníku. Tyto osobní rituály dávají zármutku strukturu a pomohou udržet vzpomínky živé zdravým způsobem.
Je důležité vědět, kdy vyhledat odbornou pomoc. Pokud se i po několika měsících nedaří zvládat běžné denní činnosti, pokud se objevují sebevražedné myšlenky nebo se smutek časem nezmenšuje, je čas obrátit se na psychologa nebo terapeutickou skupinu pro pozůstalé. Odborná pomoc není známkou slabosti, ale naopak zodpovědnosti k sobě samému a vnitřní síly postavit se situaci čelem.
Čas léčí, ale jinak než čekáme
Častá představa o „vyrovnání se se smrtí“ jako o lineárním procesu není přesná. Realita připomíná spíš spirálu – postupně se vzdalujeme od nejintenzivnější bolesti, ale občas se vrátíme zpět. Třeba při významných životních událostech, které by zesnulý rád sdílel s námi. A to je naprosto v pořádku. Znamená to jen, že náš vztah k milovanému člověku byl hluboký a významný.
Smrt jako služba. Eutanázie v zámoří stále běžnější. V Česku musíme otevřít debatu
