Toxická práce. Kdy říct dost a jak najít skutečné poslání
Foto: Unsplash
Jako každé ráno zazvoní budík. Jenže tentokrát je to jiné. Místo obvyklého povzdechu: „Sakra, už musím vstávat?“ cítíte něco mnohem horšího. Svírá se vám žaludek. V hlavě se začíná rodit myšlenka: „Já tam prostě nepůjdu.“ Jenže jdete. Protože co jiného byste dělali, že? Takhle to přece chodí. Vstanete, oblečete se, nasadíte masku profesionála a jdete. Do práce, která vás už dávno přestala bavit.
Kolikrát jste si řekli, že tohle je naposledy? Že zítra dáte výpověď? Že příští týden začnete hledat novou práci? A pak jste to zase odložili, protože hypotéka, protože děti, protože co by tomu řekli ostatní. Jenže čím déle to odkládáte, tím hůř vám je. Až jednoho krásného dne zjistíte, že jste na pokraji zhroucení.
Když se práce stane noční můrou
Pamatujete si ještě, jak jste se těšili na svůj první den v téhle práci? Jak jste byli plní nadšení a energie? A teď? Dělá špatně už jen při pomyšlení, že byste měli vejít do kanceláře. Kolegové, kteří vám kdysi byli sympatičtí, vás teď neskutečně iritují. Šéf, kterého jste obdivovali, se proměnil v nekompetentního tyrana. A samotná práce? Ta, kterou jste kdysi milovali? Nyní ji vnímáte jako nekonečný řetězec nesmyslných úkolů.
Tohle není normální únava. Tohle je „burnout,“ neboli syndrom vyhoření. A je to vážnější, než si myslíte. Možná si říkáte, že to přejde. Že se z toho dostanete. Že to zvládnete. Ale co když ne? Co když každý další den v téhle práci pomalu ukusuje poslední zbytky vaší duševní energie?
Varovné signály, které byste neměli ignorovat
Jestli se vám stává, že se v neděli večer nemůžete soustředit na film, protože vám hlavou běží myšlenky na pondělní poradu, je to první varování. Když zjistíte, že si čím dál častěji berete „sick days“, protože prostě nemůžete do kanceláře ani vkročit, je to druhé varování. A když se přistihnete, že závidíte kolegovi, který dostal výpověď, je nejvyšší čas jednat.
Můj kamarád Petr kdysi pracoval jako účetní. A byl v tom velmi dobrý. Jenže po deseti letech v jedné firmě zjistil, že ho práce ničí. Každé ráno zvracel, než šel do práce. A po večerech se opíjel, aby dokázal usnout. Jeho žena mu řekla, že jestli s tím něco neudělá, odejde od něj. A víte, co Petr udělal? Vůbec nic. Další dva roky chodil do práce, kterou z duše nenáviděl, a ničil sám sebe i manželství.
Jak odejít s grácií a nespálit za sebou mosty
Nebuďte jako Petr. Nemusíte čekat, až vás práce zničí natolik, že jednoho dne prostě nepřijdete, protože budete ubytováni na psychiatrii. Můžete odejít důstojně. Jak na to? Začněte tím, že si připravíte plán. Ano, vím, že teď nejspíš nemáte energii ani na to, abyste si uvařili večeři. Ale mít plán je důležité.
Nejdřív si ujasněte, co chcete. Ne co nechcete – to už víte. Ale co chcete. Jaká práce by vás bavila? V jakém prostředí byste se cítili dobře? S jakými lidmi byste chtěli pracovat? Kolik hodin denně a za jaké peníze? Až to budete mít, začněte hledat. A nebojte se být vybíraví. Tohle je totiž vaše skvělá šance začít znovu.
Když najdete něco, co vás zaujme, připravte si životopis. Ne ten generický, co používáte už roky. Nový. Takový, který ukáže, co všechno umíte, co máte za sebou a co můžete nabídnout. A až budete mít novou práci jistou, teprve pak dejte výpověď. Slušně, profesionálně, bez scén. I když by vás možná bavilo praštit s výpovědí o stůl a odkráčet za zvuku dramatické hudby.
Nový začátek a vaše malé „já“
Pamatujete si, jaké to bylo, když jste byli malí a všichni se ptali, čím chcete být, až vyrostete? Tehdy jste neřešili peníze, prestiž, kariérní postup. Řekli jste, že chcete být kosmonautem, protože vás fascinoval vesmír. Nebo veterinářem, protože jste milovali zvířata.
Co kdybychom se vrátili k téhle dětské upřímnosti? Co kdybyste si teď, jako dospělí, položili tu samou otázku? Čím chcete být? Co vás baví? Co vás naplňuje? Možná zjistíte, že to, co jste vždycky chtěli dělat, je něco úplně jiného než to, co děláte teď.
Znám ženu, která po patnácti letech v korporátu odešla a otevřela si květinářství. A také muže, který nechal práce v bance a začal učit matematiku na střední škole. A víte co? Jsou šťastní. Ne, nevydělávají tolik jako dřív. Ale když se ráno probudí, těší se do práce. A to je k nezaplacení.
Nebojte se změny. Nebojte se začít znovu. Život je příliš krátký na to, abyste ho trávili v práci, kterou nenávidíte. Protože když budete dělat to, co vás baví, nebudete muset pracovat ani jeden den ve svém životě. A to je, myslím, cíl, za který stojí bojovat.
Smrt jako služba. Eutanázie v zámoří stále běžnější. V Česku musíme otevřít debatu
