Spor o budovu Národního muzea. Kdo a proč šetřil na nesprávném místě?
Budova Národního muzea na Václavském náměstí je jedním z nejkrásnějších odkazů našich předků z 19. století. V její bohaté historii se zrcadlí osud českého národa. A snad částečně i jeho povaha. Důkazem je novinový článek z Národních listů z roku 1902.
Národní muzeum bylo dokončeno v roce 1891. Už o pár let později se ale musela opravovat omítka. Novináři to mohutně kritizovali s tím, že už při samotné stavbě se šetřilo na nesprávném místě, a výsledkem jsou ještě větší náklady. Jestli o stavbě budovy rozhodovali nekompetentní lidé, a nebo se k ní naopak nekompetentně vyjadřovali novináři, necháváme na vašem posouzení. Historický článek zveřejňujeme v původním znění.
Spořivost na nepravém místě
Budova českého musea obklopena je již asi dva měsíce obrovským lešením a po něm šplhající zedníci novou opatřují zdi omítkou a na novo ji zase barví. Práce ta při rozsáhlosti budovy státi bude velice značnou sumu peněz a při tom není naprosto záruky, že omítka potrvá a že v několika letech neoprýská opětně.
Pamatujeme se, jak v době, kdy o stavbě musejní budovy bylo rozhodnuto, my s velikou energií o to se zasazovali, aby byla provedena monumentálně a sice z kamene. Však pánové u zemského výboru, do nichž právě tehdy byla vjela náramná spořivost, počínali si při návrhu tom, jako když je had uštkne. Ani slyšet o tom nechtěli. Plaidovali jsme potom pro to, aby aspoň hlavní fasáda byla provedena z kamene a na druhých stranách z téhož materiálu aby zřízeno bylo aspoň podezdění, leč i to bylo marné. Budova monumentální být neměla, nýbrž pouze konvenční.
A tak se stalo, že imitována byla i hrubá rustika, jež provedena dle vzoru, který nalezá se na drážďanském arsenále. Rustika tato je neporušena, však jak vypadalo nedlouho po dokončení stavby ostatní zdivo! Přes to, že několikrát byla omítka částečně opravena, uznána nezbytná nutnost již nyní, nahraditi starou omítku úplně novou. A to se nyní provádí. Jakým ale nákladem? Třeba uvážiti jen, co státi bude gigantské lešení a co práce sama? Za to by se bylo dalo velmi dobře provésti ne pouze průčelí, nýbrž celá stavba monumentálně.
Zase spořivost na nepravém místě. Však u nás jako by to ani jinak býti nemohlo. Obec jedná zrovna tak jako země a jako stát. Stát šetří při stavbě svých budov na každé římse a tahá se s interessanty o každou ozdůbku. Tři léta trvá někdy taková tahanice o věc, jež nemá ceny ani tisíc korun, při tom ale je lhostejno příslušným činitelům, utrpí-li stát třeba dvacet tisíc škody na úrocích z ležícího ladem stavebního místa.
Co obec zbytečně vydala peněz ze »spořivosti«, je známo. Kvůli troše starého zdiva, jež nemělo ani 10.000 zl. ceny, obmezila stavitele budovy žofinské tou měrou, že dnes tam stojí budova sice architektonicky krásná, však s pramizerným vnitřním rozdělením a jak pochodila se svou »spořivostí« při stavbě Františkova mostu, je ještě až v příliš živé paměti. A nyní je zjevno, jaké následky má nemístná hospodárnost zemská.
– Národní listy, 10. 6. 1902. Autor neuveden.