Zapomenuté zvyky našich předků během Pašijového týdne. Dívky si potíraly obličej holoubátky
Foto: Unsplash
Začalo jaro a blíží se opět Velikonoce. Pašijový týden letos začíná 10. dubna. Pro naše předky bývalo toto období mimořádně významné. Ještě před 120 lety se v odlehlých českých vesnicích dodržovaly nejrůznější zvyky, z nichž mnohé dnes už patří dávno k zapomenutým.
Dobový článek Národních listů z 25. března 1902 popisuje, jak si tehdejší lidé chtěli zajistit bohatou úrodu, ale třeba i krásu mladých dívek. Celý původní text v mírně upravené podobě si nyní můžete přečíst.
Pašijový týden
V zapadlých a zapomenutých krajích našich hor a pahorkatin, kamž dosud nepronikl plným proudem novodobý ruch, stírající veškerou poesii lidovou, mají dnové tito před jarními svátky, dnové utrpení, pronikavý význam, rozrušující klidnou hladinu myšlenek našeho horala mohutným dojmem, provázejícím každý den náboženský vznět a zbožné nitro.
Čas velikonoční sbližuje opět člověka s přírodou, k níž jej poutá řada povinností. Všechny obyčeje a zvyklosti tomu nasvědčují. Rolník poprvé vychází do polí se zbožným přáním zdaru pro rok nastávající.
Cituplní lidé chodí ve dnech pašijových do lesů nasypat zrní a různé potravy ptáčkům, mnohde ještě hospodáři prohlížejí holubníky a naleznou-li holoubátko nedávno vylíhlé, potírají jím obličej zvláště děvčat, aby po celý rok byla krásná, mladá a bez poskvrny jako holoubek.
Domácím zvířatům vůbec ve dnech těchto pozornost se věnuje. Na zelený čtvrtek dosud dávají dobytku kusy pečiva s medem, o velký pátek mají čeledínové před slunce východem koně a tažný dobytek u studní nebo u potoka mýti, aby od nich nemoce odvrátili. Mají též žlaby potírati kořenem řeřichovým, aby se koním tlouštky a zdraví dodalo.
Do zahrad a na louky na týž den zastrkávají svěcené ratolístky osikové, aby krtky vyhnali, aniž by jim ublížili. Před Velikonočním božím hodem o půl noci vyhání se dobytek do brodů, aby ho stále přibývalo a aby ho mouchy v létě netrápily. Doma pak děvečky polévají v pravou půlnoc krávy vodou pramenitou, aby hodně mléka dávaly.
Již zvyky tyto, slučující člověka s přírodou, jen u některých rodin i v těch nejodlehlejších vískách se zachovávají a to zvláště u těch rodin, kde klidný starobylý duch sídlí, kde mysl ještě jen prostému, nerozmařilému životu se nese.
– Národní listy, 25. 3. 1902