Rok 1891: Drsné soužití Eskymáků. Domácí násilí na mužích, útoky nožem i láskyplné usmiřování
Na konci 19. století nebyl svět tak propojený jako dnes. Lidé příliš necestovali, a tak si o vzdálených zemích a jejich obyvatelích většinou mohli pouze přečíst v knihách nebo novinách.
Zajímavý cestopis z Grónska napsal v roce 1890 norský polárník, vědec a diplomat roce Fridtjof Nansen. Popisuje v něm, jak žijí místní Eskymáci. Shrnutí nejzajímavějších pasáží přinesly českým čtenářům Národní listy dne 11. ledna 1891. Článek si nyní můžete přečíst i vy.
V eskymácké domácnosti
Tyto dny vydaný cestopis »0 Grónsku« od Fridjofa Nansena podává některé velice zajímavé obrázky z domácího života eskymáckého. V chýši, ve které jsme se nacházeli — tak vypravuje autor zmíněného cestopisu — bydlely čtyři nebo pět různých rodin. Každá z těchto rodin měla na jakémsi nízkém lešení své prknem ohraničené místo a tam skrčeny civěli muž, žena i dítky. Před každým tímto místem hořela tuková lampa širokým, čmoudivým plamenem. Lampy ty hoří dnem i nocí a slouží nejenom k oteplování a osvěcování, nýbrž vydávají též zvláštní tukový zápach, který každému Eskymákovi je nesmírně příjemný.
Mužové jsou pravidelně oproti svým ženám velice hodni a není právě řídkým úkazem, že spatříme manžely, kterak se líbají, při čemž vzájemně s nevyrovnatelnou něžnosti si otírají nosy. Ale přes to vše přiházejí se ovšem také někdy rodinné nesváry a mrzutosti; pak takový výstup dopadá velmi často zle. Obyčejně dostane žena výprask, někdy i rána nožem do ruky nebo nohy, načež je vše zase v pořádku a poměr mezi mužem a ženou je opět tak upřímným jako dřív. Někdy stane se ovšem i to, že výprask dostane muž.
Nechci tvrditi, že by ty všecky tukem se lesknoucí tváře, které leskly se kolem nás, byly čisty. Od přírody mají všichni barvu žlutou anebo hnědou; mnoho-li však této přirozené barvy bylo lze opravdu spatřiti v obličejích Eskymáků, které jsem viděl, to nelze s určitostí tvrditi. V jednotlivých obličejích, zvláště u dětí, zhoustla a ztvrdla špína tak, že tvořila skutečný černý škraloup, který na některých místech se odloupl a tu teprve přirozenou barvu těla bylo viděti. U žen však, zvláště u mladších, které jsou velmi marnivé, pozorujeme již větší čistotu. Zde aspoň umývání nenáleží k vzácnosti.
Nemají-li ženy právě co lepšího na práci, tu neznají oblíbenějšího zaměstnání, než rukama po hlavě jezditi a brzo zde, brzo onde v pravém pralese svých černých, naježených vlasů se šimrati. Někdy bývají v tomto pralese podnikány pravidelné hony a výtěžek z honu bývá pak obyčejně ihned utracen. Vlas u mužů visí úplně volně přes ramena a na čele často bývá spjat šňůrou perlí. Ti, kteří perel nemají, obtáčejí svou hlavu provázkem, na němž jsou zavěšeny kůstky žraloka. Železa se neužívá za žádnou podmínkou k ozdobě vlasů. Ženy zavazují vlas na přední straně hlavy na uzel a obtáčejí jej kůží, jen aby pokud možno pevně stál na hlavě. To týká se zvlášť mladých, neprovdaných žen. Vytahují si vlas na čele a na spáncích tak houževnatě, že konečně vypadává a ony ve velmi mladém věku jsou holohlavé. Pro eskymáckou ženu, která náleží lepší společnosti, trhati vlas z čela je právě takovou nutností, jako dámě našeho světa se šněrovati.
Před jednou malou chýší, která stála odloučeně, potkal jsem neobyčejně přívětivou ženu, patrně domácí paní celé chýše. Žena ta byla ještě poměrně mladá, měla příjemný zevnějšek, usmívavý pohled a dvě šikmé, lichotivé oči. Na zádech v jakési torbě nesla malé, špinavé děcko, z něhož měla patrně velikou radost jako všecky matky a jež velice horlivě snažila se k tomu pohnouti, aby otevřelo své tmavé oči a mou maličkost si prohlédlo. Bavili jsme se spolu velice nenuceně a podařilo se mi nepozorovaně několik její podobizen vytvořiti.
Také jsme nahlíželi dveřmi několika chýší. V jedné byla dvě mladá děvčata zaměstnána vytahováním velikého racka z kuchyňského hrnce, kterého pak hltavě jedla, tak, že každá ukusovala na jednom konci, při čemž samou rozkoší usmívaly se téměř celými obličeji. Peří z větší části bylo ještě na ptáku, ale to nic nevadilo ; dívky je bezpochyby beze všeho dalšího vyrušování jen vyplivovaly.
– Národní listy, 11. 1. 1891. Autor neuveden.
Smrt jako služba. Eutanázie v zámoří stále běžnější. V Česku musíme otevřít debatu
