Ústřední ředitel Jan Zelenka, první muž Husákovy normalizační televize
Podobu televizního vysílání v 90. letech u nás výrazně formoval Vladimír Železný, spoluzakladatel a ředitel soukromé TV Nova. Ten ale zdaleka nedosáhl takového vlivu, jaký měl v médiích v předchozích dvou dekádách Jan Zelenka, ústřední ředitel Československé televize.
Historie rozlišuje lidi na dobré a špatné. A pak je pár výjimek, které nemůžeme zařadit nikam. Jedním z nich je i Jan Zelenka, výrazná osobnost naší mediální scény, která určovala obsah i formu televizního vysílání v Československu v 70. a 80. letech.
Narodil v roce 1923. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1955 se stal prvním šéfredaktorem nově vzniklého listu Večerní Praha. V 60. letech působil v Československé tiskové kanceláři a nějaký čas také zastával pozici šéfredaktora populárních Květů. Vrchol jeho kariéry ale přišel až s normalizací v roce 1969.
Normalizační ředitel
Zelenka do televize nastoupil s jasným zadáním od KSČ – nejprve vyhodit všechny pracovníky, kteří kritizovali politický a společenský vývoj po srpnové okupaci, následně uvést obsah vysílání do souladu s novou stranickou ideologií. Úkolu se zhostil velmi iniciativně, sám například okamžitě začal uvádět propagandistický pořad Pět u číše vína, v němž vedl agilní rozhovory s čelními představiteli státu. Možná právě zde se začal rodit předobraz pro soudobé pořady Jaromíra Soukupa na TV Barrandov.
„V šedesátých letech nám ředitel Pelikán nechával volnost a po ‚bratrské okupaci‘ to ještě dva tři roky doznívalo. Ale s nástupem Zelenky začalo pořádně a od podlahy mrznout,“ vzpomínal Gustav Opustil, dramaturg mnoha úspěšných pořadů ze 60. let.
Zásahy do vysílání byly často až směšně přehnané. Například v roce 1970 musela být z třídílné hry Alexander Dumas starší vypuštěna hláška Dumasovy ženy „Do země vtrhli Prusové!“, protože by prý „P“ na začátku slova mohl divák přeslechnout. Skeče v zábavných pořadech hlídala speciální komise a všechny pořady se také musely nově schvalovat 30 dní před vysíláním, aby se k divákům nedostal „závadný obsah”. Tajemníci na ÚV KSČ mohli být spokojeni, díky novému řediteli si televize téměř dokonale osvojila autocenzuru.
ČTĚTE TAKÉ
Televizní hlasatelka Zdena Vařechová. Kolegové ji nesnášeli, zemřela v zapomnění
(Všeho)schopný manažer
Ačkoliv byl Zelenka oddaný komunista „Husákovec“, který bez skrupulí vyhazoval nepohodlné pracovníky, díky jehož pečlivé práci byla do miliónů diváků dvě desítky let „nalévána“ propaganda nejhrubšího zrna, nelze mu upřít usilovnou snahu o rozvoj televize.
Vytvářel krátkodobé i dlouhodobé plány a dokázal od vedení KSČ získat nejrůznější formy podpory, včetně nemalých finančních prostředků na tvorbu nákladných pořadů. Některé z nich byly částečně oproštěny od komunistické ideologie a své diváky si nacházejí i ve 21. století. V televizi také praktikoval na svou dobu pokrokové metody manažerského řízení.
Jako někdejší publicista je autorsky podepsán i pod řadou pořadů, z nichž některé vydržely ve vysílání i po jeho odchodu z televize – například Hudba z respiria (1971 až 1991), Vysílá studio Jezerka (1974 až 1990) nebo Křeslo pro hosta (1980 až 1989). A málokdo ví, že z jeho hlavy pochází námět i název cestovatelského pořadu Objektiv, který se vysílá dodnes.
Odchod z televize
Poměry ve společnosti se v roce 1989 začaly postupně uvolňovat a všichni už tak nějak cítili, že „něco je ve vzduchu“. Jan Zelenka odešel v červenci ze zdravotních důvodů do důchodu. Mohl na sebe být pyšný. Málokomu se poštěstí, aby mohl dvacet let určovat, na jaké pořady se budou dívat milióny diváků a kdo je bude vyrábět. Zanechal tím za sebou nesmazatelnou (a ne vždy pozitivní) stopu, která je dodnes otisknutá v každém z nás.
Další zajímavosti o Janu Zelenkovi
- Byl velmi vzdělaný, získal titul docenta a později se stal i profesorem
- V KSČ zastával různé významné stranické posty
- Dlouhodobě zasedal v nejvyšším zákonodárném sboru
- V roce 1973 získal Řád práce, roku 1983 Řád Vítězného února
- Většina zaměstnanců tehdejší televize na něj nevzpomínala v dobrém
- Zemřel 21. února 1998 v Praze