Lobotomie mozku. Drastická lékařská metoda dělala z lidí mrzáky
Když se řekne lobotomie, představíme si drastický lékařský úkon. Během třicátých až osmdesátých let minulého století ji podstoupily desítky tisíc lidí po celém světě. Při tomto operativním neurochirurgickém zákroku jsou přerušena nervová vlákna spojující mozkový lalok s ostatními částmi mozku. Část pacientů se sice zbavila duševních nemocí, většinu z nich ale kontroverzní metoda nadosmrti zmrzačila. Odkud se lobotomie vzala a jaké drastické následky způsobovala?
Píše se rok 1935 a v Londýně právě probíhá neurologický kongres. Lékaři Carlye Jacobson a John Fulton na něm prezentují výsledky pokusu s opičí samičkou, u které chirurgickým přerušením nervových spojů mezi čelními laloky a limbickým systémem došlo k výraznému omezení agresivního chování.
Na kongresu je i portugalský lékař António Egas Moniz. Experiment ho zaujal natolik, že se rozhodl podobným způsobem vyzkoušet léčbu duševních nemocí u lidí. První pacientkou, které Moniz provedl lobotomii, byla třiašedesátiletá žena s těžkými depresemi, úzkostnými stavy a paranoidními představami. Do lebky jí vyvrtal dva otvory o velikosti pera, skrz které vpravil do mozku injekční stříkačkou alkohol. Nervová spojení se skutečně přerušila, žena se po zákroku vyléčila a údajně to na ní nezanechalo žádné následky.
Po tomto úspěchu Moniz lobotomii zopakoval u dalších dvaceti pacientů. Část z nich odoperoval injekcí s alkoholem a část speciálním skalpelem. Sedm lidí bylo zcela vyléčeno, sedm pocítilo částečné zlepšení a u zbylých šesti nedošlo k žádné změně. V roce 1937 byly výsledky experimentu zveřejněny v American Journal of Psychology a lobotomie se rázem dostala do celého světa.
Lobotomie jako na běžícím páse
V USA byli jejími největšími propagátory chirurgové Walter Freeman a James Watts. Ti prováděli zákrok ostrým špičatým nástrojem, kterým do mozku pronikali těsně nad oční bulvou přes kost oční jamky. Svou techniku nazvali transorbitální lobotomie a úspěšnost byla podobná jako v případě doktora Monize.
Walter Freeman byl nicméně velmi kontroverzní postava. Denně prováděl až 25 zákroků, své pacienty ale nijak podrobně nezkoumal a u řady z nich byla proto lobotomie zbytečná. Navíc pracoval v nehygienických podmínkách, nesterilizoval nástroje a pacienty ani nepřikrýval operační rouškou.
Drastické vedlejší účinky
Přestože byl v roce 1949 António Egas Moniz za objev lobotomie a založení neurochirurgie vyznamenán Nobelovou cenou a zákrok podstoupily desetitisíce lidí po celém světě, stále silněji se ozývaly hlasy kritiků. Nešlo totiž přehlédnout drastické vedlejší účinky.
U třetiny pacientů se po lobotomii začaly vyskytovat komplikace v podobě epileptických záchvatů, prasklých cév a náhlého úmrtí. U většiny z nich pak došlo ke změně osobnosti, útlumu, apatii a ztrátě životní jiskry.
Mediálně známé případy
Jedním ze nechvalně známých případů je lobotomie třiadvacetileté Rosemary Kennedyové, sestry prezidenta USA Johna F. Kennedyho. Dívku na zákrok poslala rodinu pro údajnou přílišnou impulzivnost a prostořekost. Z mladé ženy se po operaci stala mentálně retardovaná osoba na úrovni dvouletého dítěte. Nedokázala chodit ani mluvit, pomočovala se a do smrti zůstala odkázána na ústavní péči.
Další obětí se stal Američan Howard Dully, kterého v roce 1960 jako dvanáctiletého poslala nevlastní matka na zákrok kvůli hyperaktivitě. Z Howarda vyrostl alkoholik a bezdomovec bez smyslu života. Až před lety svůj případ zveřejnil prostřednictvím médií a v knize Moje lobotomie. V ní se mimo jiné svěřuje: „Nevěděl jsem, co mi Freeman udělal, ale cítil jsem, že mi něco chybí. Byl jsem zombie.“
Lékařská věda lobotomii nakonec v 70. letech zavrhla jako nepřípustnou. Zásluhu na tom měl i film Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem.