Smutný osud herečky Anny Letenské. Po natáčení jela rovnou na smrt
Ulice spojující náměstíčko za Vinohradským divadlem s Vinohradskou ulicí a Riegrovými sady připomíná svým názvem slavnou a nadanou herečku, která doplatila na běsnění nacistických zrůd.
Je 25. prosince 1942. V Lucerně má slavnostní premiéru veselohra režiséra Otakara Vávry Přijdu hned. Diváci v sále se náramně baví. Jednou z postav příběhu je i energická a trochu prostořeká domovnice Koubková. Nikdo ale v tu chvíli netuší, že její představitelka, Anna Letenská, je už dva měsíce po smrti.
Divadelní rodina
Na svět přichází 29. srpna 1904 v Nýřanech u Plzně jako Anna Svobodová. Celá rodina se věnuje divadlu, a tak není divu, že i malá Anička již od útlého věku vystupuje před diváky. S kočovnou společností u Tuttrů objíždějí s rodiči a sourozenci nejrůznější štace. První stálé angažmá Anna získává v roce 1919 u divadelní společnosti Suková – Kramuelová. Poté působí v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích.
První muž
V roce 1925 se v Třeboni potkává s mladokomikem (představitelem mladých komických rolí) Ludvíkem Hrdličkou, kterého si bere za manžela. O rok později se jim narodí syn Jiří, pozdější režisér Beskydského divadla. Ludvík Hrdlička používá pseudonym „Letenský“, protože mezi kolegy je hned několik dalších herců s „ptačími“ jmény. Ředitel souboru, ve kterém působí, proto nakáže: „Nechci mít spolek ptáků. Vy, Hrdličko, pocházíte z Prahy-Letné, že? Budete tedy Letenský!“
Vysněné angažmá
Oba manželé společně prochází divadly v Košicích, Olomouci, Bratislavě a Kladně. V polovině 30. let se rozhodnou zkusit štěstí v Praze. Anna zpočátku nachází uplatnění v Československém rozhlase a působí také v podniku Varieté. V roce 1939 přichází nabídka angažmá z Vinohradského divadla, kterou Anna s radostí přijímá. Je to její splněný sen.
V té době má již pověst výrazné a zdatné komičky. Skvěle vytváří, díky svému selskému zjevu, energické, temperamentní a plnokrevné dívky a ženy. Herectví Anny Letenské je charakteristické svou věrohodností a pravdivostí. I proto si ji postupně začínají všímat filmaři. Poprvé si zahraje v roce 1937 ve filmu Miloslava Jareše Kříž u potoka, následují třeba snímky Čekanky, Umlčené rty, Slávko, nedej se! nebo Babička.
Manželství Letenským ale příliš neklape, a tak v roce 1940 dojde na rozvod, i když nadále zůstávají dobrými přáteli. Krátce nato Anna Letenská potkává architekta Vladislava Čalouna. Je to láska na první pohled a už roce 1941 mají svatbu. Spokojené manželství a slibně nastartovanou kariéru si ale příliš dlouho neužijí.
Zapletena do dějin
17. července 1942 je Vladislav Čaloun, člen odbojové skupiny Jindra, zatčen za pomoc při ukrývání MUDr. Břetislava Lyčky, který ošetřoval Jana Kubiše, pachatele atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Anna v té době natáčí snímek Přijdu hned. Každý den se musí hlásit v Petschkově paláci, sídle gestapa, kde je její muž vězněn. A tajní policisté ji sledují na každém kroku.
Režisér Otakar Vávra ve svým pamětech vzpomíná: „Viděl jsem paní Letenskou, jak sedí za kulisami, s tváří v dlaních, ve strašné úzkosti o život svého muže, i když jí gestapáci namlouvali, že se jí to netýká. Ale když byl čas a scéna byla připravena, vstala a šla před kameru výborně zahrát svou komickou roli. Potom si zase sedla za kulisy a čekala…“
Film je dotočen 2. září 1942. O den později Anna opět dorazí na návštěvu svého muže do Petschkova paláce. Tentokrát už ji ale zpátky nepustí. Je převezena na Pankrác a odtud o měsíc později přes terezínskou Malou pevnost do rakouského koncentračního tábora Mauthausen.
Manžela zastřelili až po ní
Verdikt stanného soudu je nemilosrdný. Všech skoro tři sta spolupracovníků parašutistů Gabčíka a Kubiše bude zastřeleno ránou do týla. Na popravu je vytvořen minutový rozpis. Anna přichází na řadu 24. října 1942 v 10:56. Její muž je podle záznamů nalezených v archivu zastřelen až 26. ledna 1943 v 16:45.
Výrazná a talentovaná Anna Letenská se tak stala jedinou českou herečkou, která zahynula v koncentračním táboře. Její osud připomíná nejen zmíněná ulice u Vinohradského divadla, ale také busta přímo ve foyer.