Prala se s gestapáky, pak ji popravili gilotinou. Na statečnou odbojářku se skoro zapomnělo

Historici ji označují za jednu z nejvýznamnějších protinacistických odbojářek. Životní příběh statečné Ireny Bernáškové, kterou nacisté popravili před 76 lety, přesto téměř nikdo nezná.

Irena Bernášková přichází na svět 7. února 1904 v Praze jako prostřední ze tří sester. Jejím otcem je uznávaný malíř Vojtěch Preissig, autor výtvarného doprovodu ke Karafiátovým Broučkům a Bezručovým Slezským písním. S manželkou Irenou vychovávají své děti na Královských Vinohradech v přízemním bytě na rohu ulic Chodská a Lužická.

ČTĚTE TAKÉ: Filmový Kristián chránil židovskou manželku a tvrdě za to zaplatil

Píše se rok 1910. Celá rodina se stěhuje do Spojených států. Vojtěch Preissig si v nové zemi získává velmi dobré postavení. Vyučuje na škole Art Students League, později na Kolumbijské univerzitě. Zároveň udržuje osobní kontakt s Masarykem, Benešem i Štefánikem a angažuje se při formování československých legií, pro které vytváří náborové plakáty.

Dospívající Inka svého otce nesmírně miluje, zároveň je velmi ctižádostivá. Ve škole patří mezi premianty. Hraje na citeru, housle a klavír, vede dívčí skautský oddíl.

Vzala si bratrance

Jako uvědomělý Čechoslovák posílá Vojtěch Preissig své dcery v roce 1921 zpátky do vlasti. Ireně, které ale už v té době všichni číkají Inka, je krásných 17 let.

Nadaná dívka v Praze studuje gymnázium, učí se francouzsky a sní o tom, že se stane aviatičkou, což bylo ve dvacátých letech u ženy dost neobvyklé. A také ráda a vášnivě tančí, téměř výhradně s bratrancem Eduardem Bernáškem, za kterého se později provdá proti vůli otce. Nějakou dobu se spolu kvůli tomu vůbec nebaví. Těhotenství Inky končí potratem, děti už mít nikdy nebude.

ČTĚTE TAKÉ: Rodný dům Jana Palacha se mění na památník. Slavnostní otevření se blíží

Mrazivé proroctví

Manželé Bernáškovi si užívají poklidná prvorepubliková léta. Na obzoru se ale zjevuje nacistická hrozba. Inka píše jako „prostý občan Československa“ článek do listu Manchester Guardian. Text je mrazivě prorocký: „Hitlerův cíl je znám. Potřebuje naši zemi, aby proklestil Německu cestu na východ. A urovnání tohoto konfliktu (…) nemůže mít pro Hitlera žádnou cenu. Byl by to jenom pláštík k přikrytí jeho dobyvatelských plánů k uchvácení celého světa.“

V boj!

Během mnichovské krize se Inka dobrovolně hlásí k Červenému kříži a ošetřuje uprchlíky z obsazeného pohraničí. Půl roku po podpisu Mnichovské dohody už ale Prahu okupují Němci. Jako první se aktivizují bývalí legionáři a příslušníci rozpuštěné Československé armády. Hitlerovské nebezpečí usmiřuje Inku s otcem. Teď musí jednat!

Společně se zapojují do skupiny vydávající ilegální protinacistický časopis V boj! Ten vychází nákladem tří tisíc výtisků a podle historiků byl nejdůležitějším periodikem nekomunistického odboje. Vojtěch Preissig je autorem kreseb na titulních stranách.

Nacisté jsou jim ale v patách. V říjnu 1939 část skupiny zatýká gestapo a Inka poté pokračuje ve vydávání a distribuci časopisu sama. Redakce a tiskárna sídlí v jejím domku na pražském Spořilově. Vypůjčený tiskařský stroj chce majitel vrátit zpátky, a tak musí Inka tisknout nová vydání pomocí válečku na nudle.

Ilegální práci obětuje veškerý svůj čas i soukromý život. „Byla odpovědným redaktorem, vydavatelem, tiskařem, administrátorem, expeditorem i kolportérem,“ vzpomíná novinář Arnošt Polavský, který do časopisu přispíval.

Statečná odbojářka si ale nepočíná příliš obezřetně. Po Praze chodí s rukama nápadně zbarvenýma tiskařskou černí, buduje ilegální přechody na Slovensko a sama převádí ty, kteří se dostali do hledáčku gestapa a potřebují se dostat pryč z protektorátu.

Zatčení

Nastává osudný den 21. září 1940. V pražské ulici Na Poříčí má Inka domluvenou ilegální schůzku. Gestapo jde najisto, dostalo totiž udání dvou konfidentů.

Ani ne čtyřicetiletou ženu obestupují muži v kožených kabátech a vyzývají ji k předložení legitimace. Inka naprosto v klidu tajným policistům předává doklady se jménem Vlasta Nováková. Chová se tak věrohodně, že i gestapáci jsou zaskočeni. Pamětníci uvádí, že při zatýkání se Inka s policisty pustila do fyzické potyčky.

Ve vězení se pokouší otrávit jedem, který má ukrytý v oblečení. Látka ale neúčinkuje. Ve stejný den je zatčen Vojtěch Preissig a Eduard Bernášek, se kterým se Inka nechala formálně rozvést už na začátku roku.

Tatínek je v tom nevinně

Při výslechu bere veškerou odpovědnost za ilegální práci na sebe. „Tatínek to ze začátku, třeba nesouhlasil, četl, zkritizoval, nejčastěji ztrhal. Pak to vůbec odmítal s poukazem na to, že nemá čas. Pozorovala jsem, že vlastně nemá zájem, poněvadž se zabýval některými technickými pokusy ve svém oboru,“ prohlašuje.

Svou ilegální činnost nepopírá: „Vzhledem k mé obhajobě chci uvést, že k mé činnosti mě přiměla obava a tehdejší zdání, že převratem 15. 3. 1939 ztratím svou vlast, že je ohrožen život mého národa. Bojovala jsem tím ovšem proti Německu, protože obsadili naši domovinu vojáci němečtí. Ale podnikla bych bývala totéž například proti Anglii, kdyby to byli bývali Angličané,“ napsala česky německému státnímu návladnímu.

Jak se všichni máte?

5. března 1942 je Inka Bernášková německým lidovým soudním dvorem v Berlíně shledána vinnou a odsouzena k nejvyššímu trestu, jako první Češka. Svému právnímu zástupci výslovně zakazuje žádat Němce o milost. V těžko uvěřitelném ironickém dopise píše svým příbuzným: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu‘, která přece nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“

Popravena je provedena gilotinou 26. srpna 1942 v Berlíně-Plotzenseem. Její otec umírá o dva roky později v koncentračním táboře Dachau, manžel Eduard v koncentračním táboře Buchenwald.

Osud jedné z nejstatečnějších Češek je veřejnosti málo znám. V roce 1998 jí prezident Václav Havel udělil in memoriam medailí Za hrdinství. V loňském roce o jejím životě vyšla kniha Jany Vzrzalové Zasnoubena se smrtí.